4. Splašené srdce

24. května 2009 v 10:59 | Caroline



Plynul den za dnem a neuběhla hodina lektvarů, při které by mi Albus neporadil. Dlouho jsem mu chtěla položit otázku proč to vlastně dělá, jenže se nějak nenaskytla příležitost.
Také se nezadržitelně blížil náš letošní famfrpálový zápas proti Nebelvíru. Měla jsem pocit, že naše družstvo je naprosto skvěle připraveno. Tréninky jsem pořádala čtyřikrát týdně a taktika, kterou jsem vymýšlela o prázdninách všem očividně vyhovovala.
"Výborná práce Mandy. Penelopa, hraj takhle i zítra a máme to v kapse. Není co dodat Adame, byl jsi skvělý,"rozdávám po pečlivém tréninku zasloužené pochvaly.
"Jen aby nám počasí přálo,"zvedl oči k nebi Sam.
"Počasí nás přece nemůže zastavit. Hlavně se dnes všichni dobře vyspěte."

Nyní famfrpálové hřiště zeje prázdnotou. Všichni potřebujeme energii na velký zítřek. Je příjemné pozorovat, jak zapadající podzimní slunce barví horizont do oranžova. Měla bych už ale také jít.
"Úžasné,"přeruší ticho čísi hlas. Otočím se.
"Albu…totiž, pane profesore?"podivím se jeho přítomnosti.
"Profesor jsem, když učím. Jen když učím,"usměje se na mne. Opět v něm nalézám starého známého.
"Jak dlouho už tu jsi?"
"Od začátku." Užasle a zároveň nechápavě na něj hledím.
"Neměl by si fandit své koleji?"
"Řekněme, že tu nejsem abych povzbuzoval svou bývalou kolej,"vyrukoval na mě s hádankou.
"Neříkej, že jsi tu kvůli západu slunce,"zkusím hrát jeho hru.
"Možná ano, možná ne." Oba se upřímně uculíme a na chvíli zavládne ticho rušené jen šuměním zapovězeného lesa.
"Proč mi v hodinách pořád radíš?" Najednou v jeho očích spatřím jiskřičky, jako bych právě narazila na jádro věci. To mě ale uvede do rozpaků. "Proč jsi teda vlastně tady?"z mého hlasu jde cítit nervozita. Albus přistoupí blíž, jde rovnou ke mně. Pomalu a stále hledíce do mých očí se přibližuje. Nejistě o pár kroků popojdu dozadu, až mě zastaví studená hradní stěna. Stále se navzájem díváme do očí. Zastaví se až těsně přede mnou. Natáhne ruku a dlaní se opře o stěnu. Hruď se mi zvedá a zase klesá, jako bych vytrácela vzduch z plic.
"Kvůli tobě."vydechne a ponoří se ještě hlouběji do mých očí.
Srdce se ve mně málem zastaví a žaludek opět dělá psí kusy. Ta slova do mě narazila jako odzbrojovací kouzlo do nepřítelovy hůlky. Zároveň ale jako bych si už dlouho před tím přála je slyšet.
Naše tváře se začínají přibližovat. Dosud chvějící se rty se mi rozechvějí mnohem více.
"A nebude s tím trochu problém? Odkudsi z blízka se začnou ozývat kroky a hlasy dvou osob. Okamžitě se z Albusova područí vykroutím.
"Jsem si jist, že ne Hagride. S mandragorou už mám své zkušenosti." U vchodu na famfrpálové hřiště vedoucího až k hájence bradavického hajného se objeví dvě postavy.
"Ahoj Hagride."proneseme s Albusem v jeden moment. Vedle poloobra Hagrida stojí o dost menší obtloustlý pán se začínající lysinou - profesor bylinkářství Neville Longbottom.
"Ahoj Neville,"pozdraví Albus.
"Co tu ještě děláte děcka?"pronese zbědovaně Hagrid.
"Jsem profesor, žádné děcko!"upozorní jej důrazně Severus.
"Mějte na paměti, pane profesore,"pokračuje s ironií Hagrid, "že já učil ještě vaše prarodiče."
Ze situace vycítím, že bude nejlepší, když se rychle vypařím. Se všemi se tedy krátce rozloučím a na Albuse nejistě zamávám.
Srdce mi do běhu tluče jako splašené a v hlavě mám pořádný zmatek. Málem mě políbil a já se tomu nijak nebránila. Znamená to teda, že…?! Sakra, je to profesor! To nejde… Ty jeho uhrančivé oči! Jakoby se hádal rozum se srdcem.
"Elis!"objeví se najednou přede mnou Lili celá udýchaná. "Kde proboha vězíš?"hodí na mne vyčítavý pohled.
"Stalo se něco?"vydechnu vyděšeně.
"Tvůj - bratr…"zhluboka se nadechne. Vystrašeně na ni vytřeštím oči.
"Tvůj bratr ztratil kočku."vypadne z ní jedním dechem. Opadne ze mě všechno napětí a strach. Společně pak jdeme do Mrzimorské společenské místnosti.
"Biraviary,"proneseme téměř jednohlasně a obrovité brnění stojící u stěny se s tichým cinkotem rozevře. Krátkou vysokou chodbičkou se dostaneme do prostorné kulaté místnůstky ve zlatavě žlutých barvách a s mnoha podlouhlými okny. V krbu tiše plápolá oheň a v křesle naproti němu sedí se slzami v očích malý Seb. Kolem něj pár jeho spolužáků a prefekt Alexander Batton, avšak když
mě uvidí přicházet, zkřiví ústa a odejde.
"Bráško?"pokleknu k němu s ustaraným pohledem a pohladím ho po vlasech. Koukne na mne uslzenýma očkama. "Cosimo-je-pryč-ztratil-se."zajíkne se za každým slovem.
"A hledal jsi všude?" Kývne.
Obrátili jsme vzhůru nohama celou společenku i všechny ložnice, ale… nic,"potvrdí Lili.
"Třeba se toulá někde po hradě. Určitě ho najdeme, uvidíš."
"Ale co když - vzlyk - Co když se mu něco - vzlyk - stalo?"
Vyměníme si s Lily pohledy, jako bychom jedna od druhé vyzvídaly, co říct dál. Pokud se totiž Cosimo zatoulal kupříkladu k vrbě mlátičce…
"Teď se pojď vyspat Sebastiane, zítra ho jistě najdeme."
Po točitých schodech vedoucích do ložnic se vybelháme nahoru a téměř okamžitě po zalehnutí uslyším Mandino tiché oddychování. Lili s naší další spolubydlící Hortensií už taky spí. Mně se ale ještě nechce spát. Pořád musím myslet na ten okamžik, kdy má a Albusova tvář byly tak blízko. Málem jsme se políbili. Je to ale přese profesor. Nemůžu, nemůžeme… Opět se mi ale vybaví jeho oči, jeho úsměv, jeho tvář. Tu mě ze snění probudí Mandino hlasité zamlaskání. Měla bych už spát. Zítra je velký den.

A Váš názor???...:)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Ohodnoť kapitolu Splašené srdce... jako ve škole

1
2
3
4
5

Komentáře

1 Lucy P.P Lucy P.P | 24. května 2009 v 15:06 | Reagovat

hezké :-)... dobrá pointa...fakt super...určo pokračuj

2 Isabella Cornwelle Isabella Cornwelle | Web | 1. července 2009 v 11:05 | Reagovat

Ahoj.Pokud ráda hraješ RPG hry a máš ráda kouzelnický svět,koukni se na tuto školu: www.maioranejet.blog.cz a pokud se ti bude líbit,registruj se buď jako učitel nebo jako student!Budeme rádi,když se k nám přidáš.

Promiň za reklamu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama